Schizofrenie se řadí mezi psychózy a tedy nelze přesně určit příznaky, jenž se u daného pacienta objeví. Zkrátka každá schizofrenik je naprostý originál s větším či menším množstvím symptomů nemoci, které se dělí na pozitivní a negativní.
Ale hezky po pořádku. Prvotní projevy nemoci mívají dosti nespecifické příznaky, často zaměnitelné za znaky dospívání. Nemocní bývají plaší, mají omezené emoce, vyhledávají spíše sociální izolaci a ve společnosti jim schází bonton chování. Schizofrenie má rozdílnou dobu nástupu. Zatímco u někoho se rozvine poměrně rychle, u jiného má spíše plíživý progres.
Rozdělujeme ji na několik základních typů, z nichž bývá nejčastěji diagnostikována paranoidní schizofrenie. Podstata vzniku a tedy i příznaků je ve vyšším množství dopaminu, jenž určuje důležitost prožitého zážitku. Tím, že schizofrenik vnímá i naprostou banalitu jako podstatný fakt dochází ke změně v myšlení, kdy za vším začíná hledat nějaký záměr. To narušuje jeho schopnost pozornosti, paměti a podepisuje se to i mentální výkonnosti. V množství informací, u nichž se snaží najít smysl, proč tomu tak je způsobuje dezorientaci ve vlastních myšlenkách, což může vyústit v pocity, že mu je někdo do hlavy vkládá nebo naopak, že mu jich část někdo další krade. Tato rozpolcenost uvažování se projeví i na komunikačních schopnostech, kdy může slovosled věty být dosti zmatený či nedávat vůbec smysl. Sociální izolace může nakonec vyvolat úplnou ztrátu řeči. Častá je rozpolcenost, tedy naprostá neschopnost se rozhodnou jaký k dané věci má přístup, zda se mu líbí nebo ne. To vyústí v naprostý nezájem a ztrátu motivace. Sociální izolace povětšinou příznaky schizofrenie prohlubuje a nemocný postupně ztrácí zájem o veškeré hygienické návyky.
V počátku jsem se zmínil o rozdělení symptomů na pozitivní a negativní. Toto nemá žádnou souvislost s tím, že by zlepšovali či zhoršovali pacientův stav, nýbrž označují jestli jsou oproti normálu navíc nebo naopak scházejí. Pozitivní příznaky jsou hlavně zastoupeny halucinacemi a bludy. Halucinace mohou být sluchové nebo zrakové a v obou případech se může jednat o jednoduchou či složitou formu. Při jednoduchých sluchových halucinacích pacient povětšinou slyší pískání či tóny, u zrakových se jedná o jiskry či záblesky. U složitých se jedná o slyšení hlasů. Ty mu mohou něco přikazovat, radit či komentovat. U složitých zrakových halucinací si pacientův mozek vytváří postavy, výjevy i celou okolní krajinu. Halucinace mohou být napojené na tělesné vjemy, kdy pacient cítí dotyky, má pocit, že mu nějaký orgán schází, či má pocit, že se hýbe i když je v klidu. Může mít i pocit, že jeho ústa využívá k mluvení jiná osoba.
Blud je chorobné přesvědčení, jenž nelze nijak nemocnému vyvrátit. Může se projevovat pocity věčného pronásledování, přesvědčením o zvláštních schopnostech, hypochondrií, pocity vlastní nicotnosti, považováním se za významnou osobu a mnoho dalšího.
Mezi negativní příznaky se řadí vše, co ochuzuje život nemocného. Z pohledu léčby jsou to ty horší symptomy, neboť je obtížnější je odstranit. Sem se mohou řadit již zmíněné projevy, kdy pacient ztrácí schopnost prožívat emoce, mezi něž se řadí i radost, což mu svým způsobem bere motivaci se o cokoliv snažit.